Ve volném čase šplhá pražskými schodišti nebo závodí ve food courtech obchodních center. Jen pár vteřin mu stačí na to, aby vyručkoval do osmimetrové výšky. Lano a šplh se staly doslova vášní Petra Kulovaného, kterého znáte jako ředitele našeho nákupu.
Petře, co tě přivedlo ke šplhu? To není úplně běžný koníček...
Celé dětství jsem strávil v tělocvičně, dělal jsem vrcholově sportovní gymnastiku a součástí posilovací sekce byl šplh na laně. V dospělosti jsem měl pauzu, a když jsem se před třemi lety dostal do tělocvičny, řekl jsem si: schválně, jestli to ještě vůbec vyšplhám. A ono nic. Ani ťuk. Tak to bylo něco pro mě! Nová výzva a už se na to šlo. Mým cílem bylo vyšplhat 4,5metrové lano – to, které je v každé školní tělocvičně. Tím všechno začalo. A když jsem se prokousal až nahoru, tak jsem začal surfovat po internetu, jestli se tomuto sportu někdo ještě věnuje. Málokdo totiž ví, že první československou
zlatou olympijskou medaili získal náš reprezentant Bedřich Šupčík ve šplhu na osmimetrovém laně.
A co jsi zjistil?
Nakonec jsem našel, že pod Českou gymnastickou federací je sekce olympijského šplhu. A tím vznikl můj nový cíl – účastnit se závodu na laně dlouhém osm metrů. Hned jsem začal trénovat. Největší problém byl, že nikde na Moravě (mimo Brna) není lano dlouhé osm metrů. Neznal jsem nikoho, kdo by na něm trénoval.
A jak jsi to tedy vyřešil, resp. kde trénuješ?
Trénuju, jak se dá, minimálně jednou v týdnu. V sobotu nejradši ve Fittparku, kde je šestimetrové lano a posilovací stroj „nekonečné lano“. Jednou týdně jsem ve školní tělocvičně, ale to jen na laně 4,5 metru (tak si ho musím dávat dvakrát v kuse). A pak samozřejmě cvičím doma: hrazda, bradla...
Chodíš i na závody?
Na závody chodím rád, když můžu. Ale většina soutěží je v Čechách, takže cesta z Moravy na závod
a zpět je hodně neefektivní. Ale i tak jezdím. Jaké nejzajímavější klání jsi zažil? Závodil jsem na velkých kláních, jako je Šplh schodištěm v Praze, na venkovním laně v pražských Modřanech, taky v brněnském obchodním centru ve food courtu, na festivalu Sport LIVE v Brně, ale i v několika sokolovnách.
Věnuje se šplhu v Česku hodně lidí?
Konkurence je obrovská. I nyní, ve svých 46 letech, závodím s 30letými vysportovanými kluky. Kategorie MASTER je až od 50 let, tam snad už bude šance podívat se i blíž ke stupňům vítězů. Nyní se poměřuji jen s kluky nad 40 let. S věkem už rychlost ubývá – naše věková kategorie má oproti těm nejrychlejším dvakrát tak dlouhé časy. Ale určitě stojí za zmínku, že světový rekordman ve šplhu je z Česka.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostal do současné kondice?
Trvalo to devět měsíců s tréninkem jednou za týden a s častým cvičením. Pomohl ti k tomu třeba i jiný sport? Cvičení s vlastním tělem je základ, určitě mi pomohly i dovednosti ze sportovní gymnastiky. A na udržení váhy je skvělý pravidelný běh.
Kterého úspěchu si nejvíc ceníš?
Nejradši vzpomínám na úplně první závod, kdy jsem poprvé šplhal osm metrů, protože předtím nebyla šance to nikde vyzkoušet. Vyšplhal jsem až nahoru v celkem dobrém čase, ale ta výška!
Máš ještě nějakou metu, kterou bys chtěl zdolat?
Ano, dostat se pod 10 sekund, získat nominaci na mistrovství České republiky a vydržet ještě čtyři roky
do kategorie MASTER.
Co bys vzkázal těm, kdo by chtěli se šplhem začít? Může se do toho pustit každý?
Řekl bych: zkus nejdřív poznat sám sebe – svou sílu a odvahu, protože v těch osmi metrech to držíš jednou rukou. Šplh je určitě pro každého a je to skvělý doplněk jakéhokoli sportu, jen u nás není moc příležitostí si šplh zkusit. Důležité je nevzdat to, protože svaly bolí, dlaně pálí, ale když je vidět pokrok, tak to za to stojí.